aneb řízky v letadle jsou povinnost!
Letiště? Bulharsko se jako neletí z dvojky?
Jako správný zkušený frajírek, kterému mimochodem ten rok uletěla dvě letadla, jsem se vydal tak nějak přesně na čas na letiště, abych neměl žádné prodlevy. Koho taky baví tam sedět a koukat kolem, že jo? Jako dopravní prostředek na letiště jsem zvolil autobus a vše přesně do posledního detailu naplánoval. No dobře kecám, kouknul jsem maximálně na čas zavření Gatu. Jaké pak pro mě tedy bylo překvapení, když jsem před letištěm otevřel appku a viděl: Bulharsko Varna Terminál 1. #noschengen
Vystoupil jsem z autobusu a měl asi půlhodinku najít správné nástupní místo. Tak jsem si tak kráčel a najednou jsem zjistil, že vlastně vůbec nevím, kam jdu a to číslo, co mám na letence, asi taky nesouhlasí. „Oukej a kde jako byla nějaká odbočka?“ řekl jsem si. No co Vám budu povídat, na Gate jsem doběhl jen tak tak a do letadla směr Varna v poklidu nastoupil. (co vozím sebou si můžete přečíst zde)
Cesta do Varny
Sedl jsem si na svou sedačku a čekal na odlet. Otevírám pomalu knížku a v tom najednou zavane typicky česká vůně. Řízkový odér se prolíná celým letadlem a nadšená Češka vedle mě šustí pytlíkem a začíná spokojeně přežvykovat svůj národní klenot. Nutno dodat, že letadlo se nezačalo ještě po dráze ani pohybovat a let trvá jen dvě hodiny. Já jsem se učil, že vydržím bez jídla až týden, ale evidentně mi na tom dvouhodinovém letu šlo o život! Myslím, že by měli vědci zahrnout český národ do nějaké speciální kategorie! #bezrizkuneletim
Na letu se však pohybovaly hezké stewardky, což můj dojem zlepšilo a já se dál o přežvykující paní nezajímal. Odlétali jsme v pozdních večerních hodinách a letadlo přibližně v jednu ráno bezpečně dosedlo na runway ve Varně. Asi po minutě, kdy byli pravděpodobně česky hovořící spoluobčané v šoku, že pilot zdárně zvládl svůj manévr, přišlo to, na co jsem čekal celé dvě hodiny. Ano! Bujarý potlesk napříč celým letadlem doprovázený mohutným jásotem a pískotem jak na fotbalovém derby při vstřelení branky. Už jsem připravoval svoje ruce na slavnou mexickou vlnu. Jaké bylo však zklamání, když přední řady mé myšlenky nesdílely a mé ruce zůstaly připravené na kolenou, zatímco ostatní tleskali a provolávali slávu! Dobře přiznávám, že jsem si to malinko celé přibarvil, ale potlesk byl! Opravdu! #potleskvletadle
Cílová destinace: Bulharsko – Sunny Beach
Noční hodina příletu však již nenahrávala pokračování v cestě a já tedy za 12 leva vzal taxíka a vydal se na předem objednaný hostel. Čekal jsem větší komplikace, ale po tom, co mi rozespalý dredatý týpek otevřel a řekl: „Peníze a dokumenty vyřešíme ráno, tady máš klíče.“, jsem šel taky spát. V pokoji nás bylo víc, ale všichni spali, proto nedokážu říct nějaké počty. Nutno dodat, že noc byla dosti teplá a já usnul až asi po hodině.
Ráno jsem se probudil až kolem půl desáté, zabalil si svých pár švestek a vydal se konečně vstříc Slunečnímu pobřeží. Cestou jsem si za pár drobných koupil croissant a pár kousků ovoce na místním trhu a šel hledat autobusové nádraží, ze kterého mi odjížděl autobus. Cesta asi ve třiceti stupních v rozvrzaném buse neubíhala nějak rychle a ani nebyla ničím zajímavá, a tak jsem po dvou hodinách dojel za 12 leva do cílové destinace: Bulharsko – Sunny Beach.
První dojem
První dojem po vystoupení byl: „Ty jo, mám hlad, co bych dal teď za ty řízky!“ Rozhlédl jsem se kolem a zamířil do první pekárny, kde jsem si koupil cosi tradičního pravděpodobně s tvarohem. Teda doufám, že to byl tvaroh! Namířil jsem si to rovnou k promenádě, kde jsem měl sraz s mámou a tátou. Možná si říkáte, to jsi jako jel s rodiči na dovolenou?
Nejel, naštěstí druhý den brzy ráno odjížděli pryč a spát na pláži v turistické destinaci mi nepřipadalo jako super nápad a já neměl svoje klíče od apartmánu. Netrvalo dlouho a už na mě z dálky mávali a já je díky tomu zaregistroval. Proběhlo pár pozdravů a pusinek – jak to standardně bývá – já si převzal klíče a šel se zchladit do moře. Přeci jen sluníčko to rozpálilo na 31 stupňů!
Na pláži se válely mraky lidí. Musím říct, že tolik lidí v době Covidu jsem za celou dobu trvání pandemie neviděl! Hlava na hlavě! „Juchůůů typická česká dovolená!“ zajásal jsem hlasitě. Jelikož do Bulharska jezdí spoustu Čechů, radši nechci vědět, kolik lidí kolem mi rozumělo. #vyvalitsejakvorvaň
Večer jsem s rodiči zašel na drink a večeři, u ní i po ní si vyslechl asi tak dva miliony pokynů pětkrát dokola a usnul. Rodiče nad ránem zmizeli a já zůstal na průzkum Bulharska sám, avšak ne na dlouho. #foreveralone
Sám „doma“
První dva tři dny jsem hlavně odpočíval, četl Moji chvilku štěstí, která mě spíše uvrhla do silných depresí. Musím říct, že fakt tam žádný šťastný okamžik není!! Na druhou stranu to mělo alespoň křížovky, což bylo jediné pozitivum na celém tom škváru. ( viz muj reels )
Vydával jsem se na průzkumné trasy po celém tomto turisticky exponovaném místě, opaloval se a přemítal co dál se svým životem. Mám tu poznámku, že na procházce do Svetiho Vasu na mě mrkla blondýnka. První co se mi vybavilo, byla scéna z jedné nejmenované knihy, Belinda mrkla. #BelindaBlinked
Strašně rád bych tu teď popsal romantickou scénu o večeři, co měla tři chody a vášnivé noci, ale jelikož si po té době to mrknutí ani nevybavuju, tak to bohužel nevyjde.
Návštěva Burgasu
Při sdílení mých stories a poustů však dlouho nezůstalo u toho, že bych na tom kouzelném místě zůstal sám. Slovo dalo slovo a ze dne na den jsem se domluvil s kamarádem a Bulharsko bylo pro něj jasná volba. Já to navíc spojil s návštěvou nedalekého města zvaného Burgas. Jako správný lowcost cestovatel jsem se vypravil autobusem.
Burgas je sám o sobě hezké město a příjemně mě překvapily místní ceny, které byly o polovinu „lepší“ a asi i chutnější než na Sunny Beach. Prošel jsem si město a navštívil místní památky, kostely a pozůstatky východního bloku a napsal si skvělou ceduli na přivítání, koupil za 1,5 leva lístek na místní bus a vydal se na letiště vyzvednout Honzu.
Burgas doporučuju navštívit, jedná se o celkem hezké město. Samozřejmě jako všude mě zaujaly krásné barevné deštníky na hlavní ulici. Mezi jednu z nejvýznamnějších památek patří Katedrála svatého Cyrila a Metoděje, kam je navíc vstup zdarma. Jako milovník historie jsem také navštívil místní muzea, ale to je samozřejmě spíše pro někoho, kdo zná světovou historii.
Myslím, že při příští návštěvě se tu opět zastavím a užiju si tu místní pohodu a klid, která v tomto přístavním městě panuje nejlépe s vynikající kávou. Mimochodem kávu mají luxusní skoro po celém Bulharsku. Město má i krásnou pláž, kam doporučuju zajít a třeba si dát zmrzku a okouknout místní bulharské děvy. Stojí to fakt za to! #nejsemúchyl
Už nejsem sám!
Jelikož je Honza mistrem světa v opalování, první trénink v této disciplíně začal ihned po návratu do Sunny Beach. Není radno nic podcenit! Večer nás samozřejmě zlákala atmosféra místní promenády, rozhodli jsme se jasně: „Jdeme na pivo!“ Nechali jsme se nalákat super akcí Pivo za 2 leva a zasedli na bar. Samozřejmě akční cena jedna plus jedna platila jen asi do šesti odpoledne a v tu dobu jsme tam rozhodně nebyli!
Loupli jsme do sebe pár panáků „Jégra“ asi v nejmenší sklenici, co existuje, a chtěli platit. Týpek se na nás hezky usmál a vybalil na nás částku 55 leva! Oukej 4 piva a pět panáků za přibližně 690 Kč? Hmm oukej, co se dalo dělat. „Platím kartou“ zaznělo Honzovou vytříbenou angličtinou. Myslím, že věta zněla jednoslovně „Card“ nebo něco v tom smyslu. Týpek se znovu otočil a řekl „Only Cash“.. Je hezký, jak se tam člověk domluví s touhle angličtinou úrovně C1. Teď si představte situaci, kdy sedíme na baru, v kapse oba pár leva, a on chce skoro 700 Kč. Naštěstí jsme tedy probrali vzájemně své kapsy a částku horko těžko složili a navíc se cítili fakt střízlivě.
Další dny probíhaly v duchu přípravy na mistrovství světa v opalování, občasného koupání a samozřejmě piva jménem Zagorka. Mimo to jsme probrali spoustu zajisté důležitých věcí a vyrazili si prohlédnout Nesebar – staré historické město v okolí. Jelikož jsme chtěli ušetřit asi 4 leva (50 Kč), vydali jsme se tam pěšky. Dobře kecám, ušetřit jsem chtěl já, ale to nezní tak zajímavě. (viz můj reels) Mimochodem cestou zpět můj fotoaparát ostříkla vlna a já si řekl: „Jestli přežije tohle, tak všechno!“ Ano, stále na něj fotím, je odpověď na otázku, co se s ním stalo.
Radek na scénu!
Den předtím, než měl Honza letět ze na Sunny Beach, objevil se Radek. Představte si to: pořád Vám kluk píše, jak tam v září pojedete spolu na trip a vy mu pořád opakujete, ať se sbalí a nasedne na první letadlo a přiletí. Tak to teda nakonec udělal a po pár zprávách typu „Přileť teď, co já vím, co bude v září“, kouknul do appky a do dvou dnů dorazil. Drsný co? Jestli Vám to přijde super, počkejte na můj cestopis, jak jsem se ocitl na Bari. #bemad
Najednou jsme tedy byli v Bulharsku v populární lokalitě na Sunny Beach ve třech. A co takové tři chlapce nenapadne? „Jdeme na pivo!“ někdo pronesl a po hlasitém „Ty vole, dobrej nápad!“ se prostě šlo
Noční promenáda – Bulharsko Sunny Beach
Vydali jsme se tedy na večeři a poté čelit nástrahám noční promenády. Naším cílem bylo zkouknout vystoupení místního Fredyho Mercuryho a Michaela Jacksona v jedné osobě a pak se uvidí. Tak samozřejmě, že vystoupení jsme nestihli, ale co taky chtít po třech klucích, co jdou na pivo. #beer
Za to přišel jiný úžasný nápad. „Pojďme se nechat místníma naháněčema ukecat někam do baru, kde jsou výkonné umělkyně!“ skvělý, dokážete si asi představit reakce. No a tak jsme šli a tvářili se jako nejjednodušší lovná zvěř na světě. Samozřejmě netrvalo dlouho a přiskočil k nám první mistr svého řemesla. „Hej odkud jste, mám pro vás super místní holky!“ pronesl lámanou angličtinou. Tak se stalo, že jsme šli, proč ne, vstup je zdarma, že jo. V první vykřičeném domě jsme vydrželi asi tak pět minut a nedali ani drink. Jestli tohle byly místní krásky, tak teda potěš koště. Jak jistě chápete, nebyly to úplně superhvězdy sóĺové zpěvačky, a jak rychle jsme přišli, tak i rychle zmizeli. Náš boj za projití barů jsme však nevzdali!
Další nenechal na sebe dlouho čekat a byl o pár kroků vedle, avšak dopadlo to dost podobně. U tyče se kroutila jedna postarší umělkyně a zbytek byl bůhví kde. Ve třetím baru jsme se rozhodli, že si dáme drink a nutno uznat, že zde byla děvčata nejhezčí, a tak jsme se podívali na jejich „svůdné tance“. Postupně si je začali rozebírat týpci, co přicházeli totálně na mol. Pokud jsme to pochopili dobře, tak se jedná o místo, kde si můžete koupit tyto služby platební kartou. Skvělé krytí pro manželky a přítelkyně. „Nevím, za co to je, vždyť jsem byl v baru!“ to mě asi napadá, že říkají doma.
Nejlepší barová hláška
Po vypití piva nás čekaly ještě dva skvělé zážitky. Představte si následující situaci: Vstoupíte do baru a tam všechny tyto slečny sedí a čumí do telefonu. Tak jsme se na patě otočili a šli pryč a venku nás naháněč zastaví a povídá: „Už jdete pryč, nelíbilo? Odkud jste?“ Odpověď byla jasná: „Jsme z Čech z Liberce, to asi neznáš.“ K našemu překvapení však řekl: „Znám! Tam jsem pracoval! Proč jste šli vlastně pryč?“ Po chvíli nevěřícného koukání a probírání, co tam dělal, někdo z nás pronesl „no co, všechny tam seděj jak pecky a čumí do mobilu!“ a on odpověděl: „Co chceš, vždyť to jsou k*rvy!“ následoval výbuch smíchu a my jsme šli pomalu domů. Cestou jsme navštívili ještě jeden takový bar, ve kterém byly spíše Grannies a následoval rychlý úprk na apartmán. Následující ráno se Honza potichu sbalil a zmizel autobusem směr Burgas a poté letadlem do Prahy.
„Co chceš, vždyť to jsou k*rvy!“
– Památná věta místního naháněče
Cesta na nuda pláž
Zbyli jsme tedy s Radkem sami a procházeli pláže a hledali místo kde nastartovat naše opalování a jelikož se nám nechtělo jen ležet, řekli jsme si, že vyrazíme do Nesebaru. Jestli má Bulharsko nějaké důležité historické místo, je to určitě právě tohle. Toto město se dříve jmenovalo Mesembria a bylo jedním z důležitých přístavů v Černém moři a jeho obyvatele tvořili především Řekové a později Římané. Patřilo tudíž do Římského impéria a je to na něm znát. Starověké chrámy jsou na každém rohu. Pokud se nacházíte poblíž, je určitě dobré sem zajít!
Po návštěvě Nesebaru jsme hledali vhodnou pláž a náš zrak spočinul v Google mapách na pláž všech nahých! Přeci jen všechny tradiční pláže byly obsazeny turisty kypřejších tvarů a nebo rusky hovořících dam s umělými vnady. „Jdem tam!“ zavelel Radek a já přitakal. Jdem bylo trošku silné slovo, jelikož pro cestu z historického města jsme zvolili vláček. (S Honzou jsme se plavili po moři jako staří námořníci).
Zážitky z nuda pláže
Tuto pláž jsme začali navštěvovat pravidelně (tedy denně), jelikož měla velkou výhodu, a to prostor kolem nás při opalování. Navíc k tomu ty zážitky a pravidla! Postupem času jsme vydedukovali následující zvyklosti. Na tomto typu pláže vždy stojí jeden muž s jednou rukou v bok a druhá ruka se pomalým pohybem pohybuje po jeho nástroji lásky. Oukej nebudu tak podrobnej nebo ze mě bude Rocky Flinstone a napíšu skvělou porno novelu. #justkidding
Užij si svého observera
Popis to byl ale výstižnej, pokud tento observer (takto jsme ho pojmenovali) usedne, tak se automaticky zvedá další muž a rovněž zaujme tento typický postoj. Takže pamatujte na toto pravidlo a snažte se nebýt observrem. Další doporučení je nekoukat na a za písečnou dunu. Nejhorší zážitek však byl, když jsme jednou přišli a na pomezí klasické a této romantické pláže s observery stál postarší pán. Představte si to. Nahej důchodce s polopostaveným přirozeným, které je oblepené u kořene černou izolační páskou a něco z něj ukapává! Fuj, hnus velebnosti! Zážitek na celý život!
Dívky na pláži
Naše druhá story byla taková trošku více komická. Leželi jsme na pláži a opalovali si místa, která nikdy předtím nespatřila slunce, když v tom jsem uslyšel české dívčí hlasy. No co nás nenapadlo. „Bysme je mohli oslovit, ne? Půjčíme auto a alespoň se podíváme po okolí a posharujeme náklad!“ Taková krásná nevinná věta.
Shodli jsme se, že to při odchodu zkusíme. Oblékli jsme se, to byla asi první chyba, když ležely na nuda pláži, a vydali se za nima. Oslovili jsme je a krásně popsali, co po nich chceme. „Dobrý den slečny, jak se dnes máte? Slyšeli jsme vaši češtinu a chtěli se zeptat jestli se nechcete podívat po okolí, že bysme půjčili auto?“ Celkem nevěřícně koukaly a po chvilce tedy nejspíš vydedukovaly, že nejsme úplně úchyláci. To se však po chvíli změnilo, když jsme k tomu všemu dodali: „Máme tu foťáky, my vás vyfotíme a zkusíme najít nějaké pláže, kde je málo lidí!“ Oukej, uznávám musíme na té komunikaci trošku zapracovat.
Správné češky!
Nicméně i přes toto super „Faux pas“, děvčata za námi přišla večer do baru. A to byl teprve zážitek. Představte si u jednoho stolu tyto typy lidí. Pan podnikatel, markeťák volnomyšlenkář, psí kadeřnice a hrdá asistentka Europoslance za stranu, která chce z EU vystoupit. Začátek dobrého vtipu? Pro nás večerní realita! Například padla věta: „Já nemám ráda černochy, každému se přece nemusí líbit!“, kterou téměř řvoucím hlasem tato zarytá Češka pronesla na celý bar.
Následovalo ještě pár super hlášek, které se ani nedají publikovat, a obhajování Pitomia. Myslím si, že to byl skoro kult osobnosti a tvrdý výstup mimo mou sociální bublinu. Jako správní gentlemani jsme šli slečny doprovodit do jejich luxusního hotelu a naivně si mysleli, že zážitky na večer máme vybrány.
Opak byl však pravdou! Cestou do apartmánu nás odchytly dvě prapodivné děvy. Jedna značně vysloužilá a robustní a druhá jen vysloužilá. Hned se po nás začaly sápat a opakovaly jejich super bulharskou angličtinou: „Dů jů want seks? Ár jů gej?“ Sorry, ale pokud Vám někdo sahá na nástroj lásky s intenzitou montážního dělníka po celodenní práci na svěráku, tak si spíš všimnete, jak Vám sahá druhou rukou do kapes. No zážitek to byl „krásnej“ a zadara, protože v zadních kapsách nemůžu mít peníze, když žádné nemám, že jo? #justkidding
Cesta do Varny a odlet domů
Dny ubíhaly rychleji než Usain Bolt a po procházce do Svetiho Vasu, kde jsme mimochodem měli naše nejlevnější a nejchutnější jídlo, jsme měli před sebou poslední večer. Sedli jsme si tedy k bazénku a dali si „místní“ pivo jménem Staropramen. Loupli jsme tam čtyři kousky a plánovali naše společné obchody a vlastně i život. Vlastně takový to jak se tomu říká česky „men’s talking.
Lehce po půlnoci jsme se v dobré náladě odebrali na pokoj a řekli si, že je čas na ještě jeden poslední drink. No jo, ale když otevřete lahev Aperolu a Prosecca tak to prostě musíte vypít, že jo? Samozřejmě se tak stalo. Dopili jsme, určili bus v 10:30 jako reálný a šli kolem čtvrté spát. Ráno nám zazvonil budík a ejhle! Ono nebylo úplně osm, ale spíš jakoby deset. Bus jsme tedy vzdali. Naštěstí nám letadlo letělo až v pozdních odpoledních hodinách. Pokusil jsem se zvednout z postele a musím říct, že takhle špatně mi dlouho nebylo.
A teď si to představte! Máte před sebou dvě hodiny cesty busem, venku je třicet stupňů a je Vám zle, že se ani nepostavíte. Super skvělý a to ani Cola nepomohla! (viz příběhy – Bulharsko 21 na mém Instagramu) Myslím, že hláška: „Držte mi palce a hlavně těm spolucestujícím držte palce.“ mluví za vše. Do Varny jsme tedy vyrazili jen s lehčím tříhodinovým zpožděním. Jelikož nám nebylo úplně skvěle tak jsme se po krátké procházce vydali rovnou na letiště.
Závěrečné slovo
Tímto příběh končí. Pas jsem tentokrát neztratil a vše vlastně šlo tak jak mělo. Odjel jsem sám, ale dlouho mi to nezůstalo. Další návštěvu chystám v létě roku 2022 a myslím, že se ponese v podobném duchu odpočinku. Kdo tam tentokrát bude se mnou a zda navštívím vysněný Istanbul zatím zůstává otázkou.
– K O N E C –
